Domácí máslo

Domácího másla jsem se docela dlouho bála. Všude je na něj plno receptů, ale měla jsem k tomu respekt. Že v tom bude nějakej zádrhel, že to bude chtít nějakou znalost mezi nebem a zemí nebo co.

Potřebujeme: 2 smetany ke šlehání (já koupila 33% Meggle bez konzervantů) a šlehač (pokud nechcete tlouct postaru)

Smetany dáme do mísy/hrnce a šleháme. A šleháme. A bude z nich šlehačka a šleháme dál. Bála jsem se, že nepoznám chvíli, kdy to bude přešlehaný, ale je to tak evidentní, že to asi nejde :) udělají se vám nažloutý hrudečky a oddělí se tekutý podmáslí. Podmáslí slijte, máslo ochlaďte studenou vodou a hněťte, aby se vám spojilo do jednolité hmoty. Voilá!

Ze dvou smetan je tak 100 g másla, odhadem. Takže finančně se to určitě nevyplatí, ale chuťově to stojí za to :)

Musím ještě vychytat uskladnění. Většinou se píše „nakrájet na porce, zabalit do potravinový folie a zamrazit“. Zamrazovat se mi moc nechce. Asi vyzkouším, jak dlouho vydrží nežluknout v lednici v mým pomněnkovým máselníku.

Charlotte | 27. 7. 2010 Út 18.08 | z kuchyně | 6 komentářů | 36x

Happy namesday

Rok se s rokem sešel. Dneska jsem upalovala domů, abych si vyzvedla na poště poslední dárek – naštěstí mi ho pošťačka nechala u pana domácího, tak jsem se v tom vedru nemusela nikam táhnout.
Od muže jsem teda dostala:

Objektiv je s pevným ohniskem, 50 mm, světelnost 1,8 (což byla moje priorita) a redukce nutná, protože je to objektiv pro kinofilmový zrcadlovky a olympusácký DSLR mají jinej závit (kdyby tahle pasáž náhodou někoho zajímala).
Ještě jsem dostala tričko s Charlieho fotkou a ilustrovaný Dvě věže, ať se mi rozšíří ilustrovaná tolkienovská sbírka.

O víkendu jsme se vydali do kina na Män som hatar kvinnor. A bylo to strašně super, i když v určitých chvílích docela násilný a explicitní a zežidlezvedající. Švédština má skvělou intonaci a ty exteriéry <3 v září jedeme na víkend do Malmö.

Dneska jsem se z práce vypařila o chvilku dřív, už jsem doma stihla uklidit lednici, špajz, kuchyň, koupelnu, vynýst tříděnej odpad nashromažděnej asi tak za měsíc, vyprat, vyžehlit, teď si jdu chystat věci na domácí jogurt a večer se pokusím o domácí máslo. Jsem akční, co? A už se těším, až si večer zalezu s Jak číst film, za víkend jsem přečetla asi 200 stránek, dokonce i ta technická kapitola mě fakt bavila a pochopila jsem, jak to všechno funguje (obraz, zvuk, objektivy atd.).

Jo a dělaj se mi hodně záděrky a nevím, co s tím.

Charlotte | 26. 7. 2010 Po 16.59 | život | 5 komentářů | 44x

Tak trochu hysterka

Miluju Charlieho. Ráno mě budí šťoucháním čumáku, odpoledne mu můžu vykládat, co bylo v práci a večer se s ním koukat na filmy a on je pořád vděčnej a nadšenej, že jsem s ním.

Ale miluju ho až moc. Strašně se o něj bojím a kolikrát zbytečně hysterčím.

Jako třeba dneska. Blbnuli jsme venku s šiškama a lítali jsme po louce a on se najednou zastavil a žvejkal a já koukám, že pak vyplivnul včelu. Strašně mi zatrnulo. Přišli jsme domů a já jako první šla googlit první pomoc. Tam příznaky: olizování se, drbání, otok. Bla bla. A já na něm všechny ty příznaky začala hledat a taky jsem je viděla! Už jsem se viděla, jak jedu večer na pohotovost, Charlie opuchlou tlamu a nemůže dejchat. No a nakonec co? Nic!

Nebo na cestě na dovolenou. Pořád jsem se dívala, jestli mu netečou sliny proudem (jeden z příznaků přehřátí) a pořád jsem měla potřebu mu zastavovat, aby se napil a vyčůral a trochu vydechnul ve stínu.

Nebo ve Slovinsku. Šli jsme na procházku do přístavu a on pořád chodil těsně na kraji mola. A já z toho byla fakt vynervovaná, vůbec jsem se na to nemohla dívat – pořád jsem si říkala, co když mu uklouzne packa, sletí do vody, nebude koukat, skočí tam, ježišmarjá! Muž se na mě pobaveně díval, a pak prohlásil: „Ty bys vážně nemohla mít děti. Byses z toho zbláznila!“

Jo. To má pravdu. Nemohla. Jsem psychicky nevyrovnaná a starost o psa (kterej je přece jenom teď už samostatnější a odolnější než malý dítě) mi teda bohatě stačí.
A teda nevím, co s tou svojí starostlivostí budu dělat.

Charlotte | 15. 7. 2010 Čt 19.39 | život | 4 komentáře | 57x

Dovolená ve Slovinsku

Den první, sobota

Odjíždíme z Prahy v půl šestý ráno. Bála jsem se, že bude dálnice narvaná a okolo Vídně zácpy, ale nakonec jediný zdržení je ve frontě na slovinskou dálniční známku :D nikde jsme se neztratili, Charlie přežil (stavěli jsme mu každou hodinu a půl, aby se napil, abychom mu namočili ručník, kterej měl celou dobu na zádech, aby se protáhl, vyčůral… ale do auta se mu pak chtělo nasedat čím dál míň).

Do Koperu jsme nakonec přijeli ve tři hodiny odpoledne, vykoupaní ve vlastním potu (podle teploměrů okolo dálnice bylo asi 35 stupňů ve stínu a Peugeotu nefunguje klimatizace, že). Takže první cesta byla do sprchy, druhá do postele.

Pokoj je super, prostornej, s obrovskou koupelnou a LCD televizí (na fotbal ideální). Jen lednička mi tu chybí. Zato tu je klimatizace, k nezaplacení :D

Večer se jdeme projít do města. Všude v průvodcích se píše, jak je Koper ošklivý město až na centrum, ale mně to nepřijde. I okrajové čtvrti jsou hezké a nákladní přístav má svoje kouzlo (aspon pro mě). Hodně je tady ale vidět, že slovinský pobřeží bylo ke Slovinsku připojené až někde v 60. letech. Všichni mluví slovinsky i italsky, všechny nápisy jsou ve slovinštině a italštině a architektura je italská.

Den druhý, neděle

Jedeme hledat pláž. S tím je tu trochu problém, pobřeží je hodně kamenitý, písčitý pláže jsou jen u hotelů anebo placený. Ale nakonec najdeme hezký místo s dobrým vstupem do vody. Charlie tam vletěl rovnou, hlava nehlava. Přiel na to, že ve vodě se dá to vedro mnohem líp sníášet, takže jsme ho už z ní těžko dostávali. Akorát nechce plavat, když u něj nikdo nestojí a nejistí ho = mám spálený ramena z toho, jak jsem ho u břehu hlídala. Jak s malým děckem :) všichni z něj byli takový vyplácnutý, jak se tam cachtal (ve Slovinsku má psa asi tak deset lidí z milionu a ještě to většinou nejsou Slovinci – takže problém je i najít koš na vyhození pytlíku s ee obsahem). A hned se nás ptali, jak je starej a tak dál. Slovinci jsou fakt milí a je jim rozumět a oni rozumí česky.

Večer jsme se šli projít do centra pořádně. Nakonec i sprchlo, i když jen lehce, ale vzduchu to celkem i pomohlo. Na chvíli. Tak.

Den třetí, pondělí

Není mi moc dobře, takže nakonec vyrážíme po snídani do Piranu, údajně nejhečího městečka na slovinském pobřeží. Dopoledne nebylo až tak vedro, jako předchozí dny, takže na procházku příjemný. A mají tam hezké pláže s příjemným vstupem do vody, takže plánujeme, že v úterý tam vyrazíme zase :)

A celou prohlídku města jsem vlastně absolvovala bosa, protože se mi těsně po příjezdu neopravitelně rozbily žabky. Což byl teda masakr, v tom pětatřicetistupňovým vedru na rozpáleným asfaltu. Ale Piran je moc pěkný město, teda odmyslíte-li si hromady pytlů s odpadky na každým rohu. Pro mě ty malý křivolaký uličky mají svoje kouzlo, baví mě fotit víc, než vyhlášený katedrály (s katedrálama mám taky problém, aby se mi vešly na fotku celý, žejo :D )

Den čtvrtý, úterý

Ráno prší. Nebo spíš krápe. Po snídani (která není nijak exkluzivní, ale vlastně docela stačí – na výběr hodně pečiva, marmelád, salámů a výborný kafe) jsme ještě usnuli a vzbudili se v jedenáct. Docela zataženo, ale nad Piranem se zdálo být pěkně. Tak jsme tam vyrazili a našli si super místečko na skále mezi nudistama. (Charlie tam měl takový menší nedorozumění s jednou babkou, která si lehla asi 50 cm od nás a pořád si posouvala klobouk, tak ji vyštěkal – to bylo snad poprvé v životě, co štěkal dýl než 10 sekund.)

Večer jsme si vyrazili na kebab (výbornej vegetariánskej) a na pláž, kde na velkoplošný obrazovce promítali fotbal. Dali jsme si místní pivo, Laško (chutná jako Argus, akorátže velký stojí 2,20 eura) a bylo to fakt super. Západ slunce a tak <3

Den pátý, středa

Charlie nám ráno zakrvácel celou postel. Popraskaly mu ze soli polštářky na předních tlapách. Normální pes by kulhal, my se to musíme dozvědět až z rudejch skvrn na bílým povlečení (nesnáším bílý povlečení! každej den ráno jsme museli odchlupovat IKEA odchlupovačem, jinak by se uklízečka asi docela zděsila).

Zase jsme jeli mezi nudisty. Dopoledne ještě trochu fučelo, ale nakonec jsme na sluníčku vydrželi sedm hodin a já taky podle toho vypadám – rudá jak rak kromě kůže pod vlasama a kromě zadku.

Charlieho evidentně až tak nebaví plavat, jako blbnout tam, kde je mu voda po kolena, cákat a hopsat a lovit zpod hladiny kameny (to jsem fakt nečekala, že bude potápět celou hlavu s otevřenýma očima do slaný vody).

Ale teda docela se začínám těšit domů – na pizzu a plzeň a nějakou kalorickou bombu z Marks and Spencera.

Den šestý, čtvrtek

Ráno po snídani balíme. Jde to nějak snáz :D při placení mi slečna na recepci naúčtovala jen jednu noc, tak jsem ji na to nenápadně upozornila… mohli jsme ušetřit 280 euro, žejo, kdybych byla mrcha.

Jedeme do Rakouska. Ubytování máme v hotelu asi 10 km před Vídní u SCS centra (tam jsme se byli podívat a teda nikdy víc! i kdybych měla deset map, tak se tam nevyznám). Hotel je úplně novej, takovej trochu designovej – a nejvíc mě dostaly jedny dveře pro záchod a sprchu (k tomu jsem vám nahrála na youtube video)!

Na večeři jsme si sjeli do McDonalda, kde měli vegetariánskej burger a naprosto božský brokolicovo-sýrový nugetky, takže jsem se i já najedla. A večer jsme si pustili asi 4 díly TBBT (jsme nějak pozadu) a Stardust.

Den sedmý, pátek

Vídeň. Vedro. Výheň.

Zaparkovali jsme na P+R v Erdbergu za pěkná 3 eura za den a vydali se metrem do centra. Ukázala jsem muži Stephansdom, parky, Hofburg, muzea, parlament a radnici. Viděli jsme vojenskou přehlídku a taky úplně mrtvýho Charlieka, takže jsme ve dvě už odjížděli směr Praha.

Overall:
- přečetla jsem Spolčení hlupců, královsky jsem se bavila, i když hlavní postavu jsem chtěla po deseti stránkách oběsit
- zamilovala jsem se do šampuku Godiva z LUSHe – poprvé se moje vlasy vrací z dovolený nezničený (možná za to může i Balea sluneční sprej na vlasy)
- Charlie je skvělej pes, kterej se nevzdává ani v největším vedru
- můj muž je skvělej muž
- zhubla jsem dvě kila
- více fotek příště/později na facebooku/později na flickru

Den první po příjezdu

Charlie spí a spí a spí a spí a spí a spí a spí…

Charlotte | 10. 7. 2010 So 17.47 | život | 7 komentářů | 62x

Kurvadrát.

Situace: Potřebuju sehnat budoucímu japonskýmu šéfovi výpis z českýho rejstříku trestů. Ono to lehce vypadá, ale po dnešku se mi chtělo mlátit hlavou do zdi (ještěže jsem se z toho pak měla komu vypovídat a vyvztekat).

Měla jsem plnou moc v angličtině a její soudní překlad a Japoncův rodnej list v japonštině a jeho soudní překlad a vyplněnou žádost, kam chtějí pomalu i číslo trenek. Budiž tedy.

A vyrazila jsem na CzechPOINT. Nejdřív na magistrát, kde byla fronta jak prase. Pak teda na hlavní poštu, kde to bylo ok. Čekala jsem asi 10 minut, než zablikalo moje číslo. Jsem si to pochvalovala, jak to krásně jde.
Paní (byla fakt milá!) pokývala hlavou, že mám všechny dokumenty správně, a zadávala žádost přes ten jejich Czechpoinťáckej systém. (To zadání žádosti samo trvá asi 10 minut.) Až potud ok. Když jí to ale napodesátý zahlásilo, že data nelze odeslat, tušila jsem zradu. Paní z vedlejší přepážky té mojí paní poradila, že je lepší to stornovat a zadat žádost novou, že pak to už většinou jde. Aha. Takže dalších deset minut (ono totiž přepsat všechny ty japonský jména…). Data nelze odeslat. To už jsem začala být docela nervozní. „To víte, dneska je 30. června, všichni podnikatelé si jdou na poslední chvíli pro žádost o výpis z obchodního rejstříku, je to přetížený.“ Paní z toho teda byla nešťastná i za mě.
Jako kdyby to šlo, tak seberu plnou moc a ostatní věci a jdu další den. Průser je, že oni si tam tu plnou moc musí nechat, i když se ta žádost nevyhodnotí <3 tak mi paní říká: „Musí vám pán dát další plnou moc a přijďte zítra.“ No jo, ale pán je v Américe, žejo! Tak jde paní za vedoucí, jestli mi tu plnou moc může vidimovat. Může. Takže platím 90 korun za to, že nešel CzechPOINT (paní vedoucí jsem teda zjebala trochu víc, to je pravda, i když ona za to asi nemůže, že ten zkurvenej systém je tak debilně udělanej, že nefunguje).
A prý ať to zkusím na Rejstříku trestů na Pankráci.

Na tý poště jsem byla hodinu a půl, když to paní pořád dokola zkoušela. Na Rejstříku mají do pěti, bylo něco po čtvrtý. Tak jsem tam jela a běžela, abych to stihla.
Nikdo tam nebyl. Tak jsem si to pochvalovala, že všechno dobře dopadne.
Hahaha.
Paní mi řekla, že na Rejstříku trestů jim nestačí plná moc notářky ověřená od americkýho notáře a soudně přeložená, ale že musí mít ještě Apostilu! (Tu dostanete na ministerstvu zahraničí, trvá to a stojí to minimálně tisícovku <3) Takže mi taky pomoct nemůže. Zírala jsem na ní jak zjara, něco jsem prohlásila o kurevský byrokracii a ať si vyškolej pracovnici na infolince (která o apostile nic neříkala).

Takže – HOVNO jsem vyřídila, byla jsem zpocená jak kráva, nasraná, a měla jsem chuť akorát tak říkat dopíčidopíčidopíči.

Charlotte | 30. 6. 2010 St 20.01 | život | 4 komentáře | 68x