Sedím v kanceláři a mám odpolední. Zase až do osmi. Telefony kupodivu nevyzvánějí jako vždy a v inboxu se neobjevují žádné nové emaily. Skoro jako když vypadl server. Pokud vás zajímá, jak dopala konfrontace kolegyně ohledně vyměněného kalendáře, asi budete zklamáni jako já. Konfrontování proběhlo, jak tušíte správně bez pozitivního výsledku. Aspoň jsme se dozvěděli, proč kalendář prohodila – údajně si koupila černý kalendář pro poznámky domů, nemá však volné místo, kam by zapisovala poznámky. Ten darovaný byl bílý a vešlo se do něj krásně zapisovat… Což nevysvětluje, proč ta tajná výměna za zády všech a hlavně proč vůbec kupovala ten černý na poznámky, když se na něj žádné nevejdou? Zůstalo nepochopeno zrovna tak jako slib, že druhý den kalendář vrátí (zřejmě i včetně poznámek…)
Včera jsme navštívili pražskou verzi baru Fangtasia – bez upírů a fangbagerů zato s „tajskou“ (není nad korekturu…) kuchyní a příjemným posezením – Café Bambus. Moje huba pálí ještě teď při vzpomínce na super ostrou omáčku (nebo co to bylo) v Yam woon sen. S hašením však dokonale pomáhal pšeničný Fénix. Thajská kuchyně asi nepřiroste k mému srdci, dám ji však ještě jednu šanci. Jsem totiž pověstně známý tím, že si vybírám v restauracích většinou to nejhorší možné jídlo z celé nabídky.
Už chci léto. Babí léto! Vzpomínám právě na OA festival. Nemůžu se již dočkat dlouhých letních nocí, procházek a pikniků. Ani nového alba mé srdeční kapely Stereophonics. Doufám, že se konečně dočkám a zavítají s koncertem taky někdy do ČR, nenechal bych si ho ujít. Ještě lepší než si dělat plané naděje, je možnost spojit příjemné s „užitečným“ a vypravit se na výlet do UK… Heh. Což mi připomíná mou údajnou neochotu jet do Berlína na vystoupení Muse a rodinnou hádku nebo spíš scénu, která byla (ostatně jako vždy) úplně zbytečná.
Mám rád, když se můžu ztotožnit s textem nějaké písničky alespoň částečně, jistě to znáte. A když lahodí mým nekritickým uším znamená to jediné – poslouchat písničku pořád dokola… „I’m the type who will get so critical“ a ptám se sám sebe „Where did you lose control?“ aneb Closer + Lose Controle on repeat…
Byla neděle, den po konci druhého kola historicky první přímé volby prezidenta. Pane Moravče, můžete si odpočinout… Celý ten humbuk okolo voleb ustal. Boj o Hrad skončil a zůstal celý a zasněžený. Byla zima, foukal ostrý vítr a turisté vesele mačkali zkřehlými prsty spouště svých aparátů. A nebyli v tom sami.
Když ve filmu hrají hlavní role vaši dva oblíbení herci, není co řešit. Když synopse slibuje scifi skloubené s romancí, trošku váháte a nevíte, co od takového filmu čekat. Zvědavost je mrcha. A nejlepší je, když na Perfect Sence zajdete do kina bez jeho obsahové vědomosti! (Teď už asi těžko…)
Ewan McGregor jako kuchař a Eva Green jako vědkyně (vědec?) se společně poznávájí během „nevídané“ epidemie. Opět platí moje teze: nevyzrazování děje = větší zážitek. Aneb můj filmový favorit roku 2012! A kapesník na konci doporučuju skoro pro každého…
Takový minutkový guláš trošku jinak! Kdo má rád maso na česneku, ten si pochutná. Řapíkatý celer a petržel dají masu správný šmrnc. (Chybí mi dřevěné prkénko :( )
