Ztráty a nálezy
Je to zvláštní. Člověk během let spíš věci ztrácí, než nabývá. Hlavně iluze a kamarády. To hlavně.
Měla jsem kdysi nejlepší kamarádku, na gymplu. Byly jsme spolu pořád,
seděly jsme osm let v jedné lavici, všechno jsme si říkaly, četly stejné
knížky, půjčovaly si oblečení, trávily spolu Silvestra. Doučovala jsem
jí a nechávala opisovat. Pak přišel najednou zlom – zničehonic. Anebo
možná postupně. Já si ho všimla, až když mi v oktávě ani nepopřála
k narozeninám. Začala se bavit s dalšíma třema holkama a úplně mě
odstavila. Pak mi jednou přišla od jedné smska, ve které mé ex-nejlepší
kamarádce píše, že jsem protivná kráva. Omylem, byla určena někomu
jinému. Hodně jsem to tehdy obrečela, skoro jako rozchod.
(Paradoxně mi teď ex-nejlepší kamarádka píše k narozeninám, svátku,
Vánocům, a já z toho mám vždycky radost.)
Přišla jiná nejlepší kamarádka. Taky spolužačka z gymplu, ale to jsme byly už na vysoké. Vídaly jsme se o víkendech, koukaly na filmy, chodily do kina. Jenže já byla v Praze, ona v HK. A postupně jsme obě do HB přestaly jezdit… A chybí mi. Byla jedinečná, umělkyně. Zbyl mi po ní překrásnej obraz, kterej mám v ložnici. A knížka, kterou jsem jí už nestihla vrátit…
Skamarádit se na vysoký je poměrně težký. Ale taky se mi poštěstilo. Jenže jsem poslední dobou začala mít pocit, že se začíná opakovat první příběh. Jen s tím rozdílem, že už mě to nepřekvapuje, že nebrečím.
Lidi odcházejí a přicházejí. Buď postupně, anebo zničehonic.
Poslední dobu se mnou nikdo nekomunikuje . S asi dvěma výjimkama. A já
s nikým a možná je to tak dobře. Stavím si zeď. Protože už nechci být
ten typ, kterej každýmu pomůže, pošle, sežene, oskenuje, zaplatí,
rozešle, a pak nenajde nikde ani děkuju.
And enough. Enough.
««« Předchozí text: Tolik jsem toho chtěla Následující text: Prstýnek už jsem ukazovala »»»
autor: Charlotte | 4. 3. 2010 Čt 19.00 | tisk | život | 6 komentářů | 121x
Komentáře k textu
Moc hezky napsané.. zvlášť pod poslední odstavec bych se podepsala.. po dlouhé době článek, který mě ve změti internetu a blogů oslovil, děkuju za něj*
Hezky napsané,ale smutné :-) Ani pro mě jsi vzor. Sice jsi o rok mladší než já, ale připadá mi že se od Tebe mám pořád co učit. Ve svém životě jsem asi nepotkala někoho tak všestranně nadanýho. Až odejdu z práce budeš mi určitě moc chybět …
To asi ten AVATAR :-). Moc hezky to bylo. Jsem ráda, že jsme se tam konečně dostali. Jo a doufám, že nemám někde hrubku nebo mi chybí čárky …
stalo se mi defacto totéž s nejlepší kamarádkou ze základky…a pak ještě s dalšíma dvěma slečnama ze střední, trojka mezi holkama prostě nefunguje…a tak mám teď jen přítele, a vyhovuje mi to tak moc ;)
hele, já mám (kromě problémů s otcem) poměrně krásnej život. Úžasnýho muže, je mi fajn… ale s kamarádkama mám prostě problém. Nějakou „nejlepší“ jsem měla fakt asi naposled na gymplu (a to jsme ještě byly trojice…) a pak už jen mraky takových známých-kamarádek, s některýma se vídám a povídám si míň, s některýma víc, některý jsou moc fajn, ale žádná určitě ta „nejlepší“. A čím je člověk starší, tím je menší šance, že by se s někým tak sžil (i když to nevzdávám – třeba se s někým seznámím časem přes děti :D). Je mi to líto, ale nenadělám nic… jsem holt stejně taková divná :D